Žižkovská televizní věž

Popis

Žižkovský vysílač (též Žižkovská televizní věž, Žižkovská věž či TVPM) je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v oblasti Mahlerových sadů. Byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického, statika Jiřího Kozáka a Alexe Béma.

Majitelem věže a provozovatelem vysílací části je společnost České Radiokomunikace, a.s.

Technický popis

Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů.

Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (jeden s nouzovým schodištěm, druhý se služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus (se dvěma rychlovýtahy) má průměr 6,4 m a přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů. Tubusy jsou tvořeny soustřednými ocelovými rourami, jejichž meziprostor tloušťky cca 30 cm je vylit betonem.

Na tyto svislé tubusy jsou pak zavěšeny tři kabiny s trojramenným půdorysem: ve výšce 66 metrů se nachází panoramatická restaurace „Oblaca“ (s barem a bistrem), ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledností až 100 km a nejvýše je umístěna (veřejnosti běžně nepřístupná) kabina s vysílací technikou. Při rekonstrukci v letech 2011–2012 vzniklo přímo nad restaurací luxusní hotelové apartmá, změny se dotkly i Mahlerových sadů v blízkém okolí věže.

Z anténního nástavce vysílá digitálně jedenáct televizních a osm rozhlasových stanic. Analogové televizní vysílání bylo definitivně ukončeno 30. dubna 2009, analogově v pásmu VKV odtud vysílá šest rozhlasových stanic. Dále jsou zde vysílače mobilních operátorů a také se zde měří kvalita ovzduší v Praze.

Historie

Plány

Od roku 1974 se datovala potřeba výkonného vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy. Osazení vysílače do Petřínské rozhledny bylo nutno chápat jako provizorium a tak tehdejší Ministerstvo spojů už od roku 1975 prosazovalo stavbu 160 m vysokého stožáru – také na Petříně, aby podnik Kovoslužba nebyl nucen přesměrovávat antény desetitisícům domácností. Tomuto nápadu se však silně a účinně bránili památkáři, kteří roku 1984 definitivně uspěli a po delších debatách byla pro vysílač vybrána lokalita (tehdy zpustlých) Mahlerových sadů.

Tehdy bylo vypočteno, že pro dokonalé pokrytí Prahy signálem ze Žižkova musí být anténa nejméně ve výšce 200 m nad terénem. Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, např. štíhlý hyperboloid nebo „jehlu s jablkem“. Přes tlak radiokomunikací, které by se spokojily s obyčejným železobetonovým stožárem a kabinou, nakonec roku 1984 zvítězila světově unikátní futuristická varianta subtilní a přitom stabilní třísloupové konstrukce, která připomíná startující raketu. Autor tehdy úspěšně argumentoval tím, že jednostožárový železobetonový vysílač by byl příliš masivní a v pražském ovzduší by materiál velmi rychle degradoval. Třísloupová ocelobetonová konstrukce tak znamená mnohem menší zásah do pražského panoramatu, má vyšší aerodynamickou stabilitu a její technické provedení, s ochrannými laminátovými vrstvami, přinese i vyšší užitnou hodnotu a trvanlivost.

Výstavba

Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení: například situování stavby na místě bývalého židovského hřbitova si vynutilo dohled představitelů Židovské obce při výkopových pracích a nalezené ostatky byly posléze pohřbívány na Novém židovském hřbitově na Olšanech, což ovšem nebylo ze strany stavitele dodržováno a došlo tak k definitivnímu zničení cenných hrobů a náhrobků bez jakékoliv možn osti dokumentace Památkovým ústavem či židovským muzeem.

Projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. května 1991 (38 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. února 1992 byl vysílač, resp. jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost.

Miminka

V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého zvané „Miminka“ (anglicky „Babies“), v počtu 10 miminek, znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Protože se údajně setkalo s pozitivním ohlasem, bylo v roce 2001 nainstalováno natrvalo. Není to jediný umělecký počin, který věž vyprovokovala: režisér Jan Němec ve vysílači natočil některé scény filmu V žáru královské lásky.

Nasvícení

Od 22. května 2006, u příležitosti 125. výročí povýšení Žižkova na město a 15. výročí zprovoznění vysílače, je vysílač každý den různobarevně nasvícen ve spodních částech plošin, a to zpravidla v barvách státní trikolóry (které v době instalace byly zároveň i firemními barvami Českých Radiokomunikací coby provozovatele a majitele věže).

Rekonstrukce

V letech 2011 až 2012 prošla Žižkovská věž velkou rekonstrukcí. V roce 2010 si objekt pronajala společnost Oreathea, která se rozhodla přestavět interiéry. Na jaře 2011 začala rekonstrukce, byly odstraněny zbytečné místnosti. Došlo k modernizaci všech vnitřních prostor, především restaurace a vyhlídky. Uvnitř věže vznikl luxusní hotel s jedním pokojem a dvěma lůžky. Po rekonstrukci věže došlo také k revitalizaci jejího okolí, například přilehlého parku.

Ohlas

Stavba je kontroverzní, neboť kvůli ní byl zničen Starý olšanský židovský hřbitov, na jehož místě stojí.

V revolučním kvasu na přelomu 80. a 90. let přišel publicista Jaroslav Veis s populárním řešením dvou kontroverzních a vlekoucích se staveb socialismu, Strahovského tunelu a žižkovské televizní věže. Ve fejetonu pro obnovené Lidové noviny navrhl žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Po letech bylo autorství této myšlenky přisuzováno Ludvíku Vaculíkovi.

Pozitivní ohlas nebyl všeobecný, podle australského serveru VirtualTourist.com je žižkovský vysílač druhou nejošklivější stavbou světa (hned po baltimorském divadlu) a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněna takto: „Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z hrůzného pohledu proměnily v něco, nad čím už opravdu nevěřícně kroutíte hlavou“. Sám Černý považuje vysílač za něco divného, protlačeného bolševikem, naopak Aulický tvrdí, že vysílač na Žižkově vznikl komunistům navzdory.

Tím, že byl vysílač stavěn na konci éry reálného socialismu, vysloužil si mezi veřejností nejméně dvě posměšné přezdívky narážející na představitele strany a vlády: „Jakešův prst“ se vztahoval na generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, „Biľakova jehla“ zase na člena předsednictva FS ČSSR Vasila Biľaka, původem vyučeného krejčího. Další přezdívky jako „raketa“ a „Bajkonur“ pak už jen odkazovaly na štíhlý vysoký tvar tubusů, připomínající kosmickou raketu před startem.

 Vysílané stanice

Televize

Přehled televizních multiplexů vysílaných z Žižkovského vysílače:

Galerie

Kontaktní údaje

  • Adresa: Mahlerovy sady 1, Praha, 130 00, Česká republika
  • GPS: 50° 4.864 N 14° 27.065 E

Mapa

Nejbližší hotely

Nahoru