Národní divadlo Praha

Národní divadlo v Praze patří mezi nejznámější divadla v České republice. Novorenesanční budova divadla od Josefa Zítka na rohu Národní třídy a Masarykova nábřeží na Novém Městě, národní kulturní památka, je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi, jak z hlediska obecně národněkulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického.

Národní divadlo navazovalo na činnost Prozatímního divadla a otevřelo se roku 1881, resp. znovu po požáru roku 1883. Dnes kromě scény v hlavní budově spadá pod Národní divadlo ještě sousední Nová scéna, Stavovské divadlo a Státní opera. Soubory Národního divadla jsou rozděleny na Činohru, Operu, Balet a Laternu magiku.

Návrhy a financování

O výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844 na svých poradách v Praze. Počátek stavby byl realizován nejprve žádostí o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Ale až za šest let – v dubnu 1851 – vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Do roku 1865 bylo ve sbírkách vybráno celkem 201 939 zlatých.

Národní sbírky a loterie ale nebyly jediným zdrojem financování stavby Národního divadla, prostředky poskytlo i Rakouské císařství, později Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské (Rakousko-Uhersko). Výstavu zahájení výstavby navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výši 5 tisíc zlatých. Později, když se dověděl o vyhoření divadla, ihned věnoval dalších 13 tisíc. Zemský výbor království Českého uvolnil 14 700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých, členové císařské rodiny darovali 26 tisíc, dále přispěli ruský car a česká šlechta – z nejvýznamnějších jmenujme alespoň knížete Lobkovice (6 tisíc zlatých), hraběcí rodinu Chotků (přes 4,5 tisíce), hraběcí rodina Kolovratů (přes 4 tisíce), objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachů a dalších. Nezanedbatelně také přispěla nastupující buržoazie, ale i vědci, umělci (Ringhoffer, Rott, Palacký, Rieger, J. R. Vilímek).

Celkové příjmy ze sbírek, příspěvků, subvencí a pojištění od 21. srpna 1850 do 30. června 1884 činily 3 204 129 zlatých. Subvence Českého zemského sněmu v roce 1874 činila 300 tisíc zlatých a subvence v roce 1880 115 tisíc zlatých. Město Praha přispělo částkou 100 tisíc zlatých. Více než 238 tisíc zlatých vynesla Velká národní loterie v roce 1877 a více než 1 milion zlatých se vybralo během národní sbírky po požáru divadla. První česká vzájemná pojišťovna po požáru vyplatila pojistku ve výši téměř 300 tisíc zlatých.

Budovy divadla

Prozatímní divadlo

V roce 1852 byl zakoupen pozemek pro stavbu. V roce 1862 byla zahájena stavba Prozatímního divadla, které bylo dokončeno za šest měsíců a otevřeno 18. listopadu téhož roku. Po otevření Národního divadla byly obě budovy spojeny v jednu. Dnes se zde nachází šatny a zázemí technického personálu.

Zítkova budova

Stavba Národního divadla trvala úměrně dlouho k monumentálnosti budovy i k obtížím, jež způsobovaly zvýšené náklady na ni v průběhu stavby. Projekt architekta Josefa Zítka prováděl stavitel František Havel, od roku 1874. Sochařskou výzdobu obstarali mistři Uzel a Wildt. Budování bylo z domácích materiálů a domácími silami. Postup stavby měl hlavní etapy: 16. května 1868 byl položen za velikých slavností základní kámen, 1869 byla zřízena stavební kancelář (budovnice) u Žofína, 1870 byla stavba v úrovni Ferdinandovy třídy.

Roku 1865 skupina kolem Sladkovského, Tyrše, Nerudy a Hálka vyzvala třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 začaly práce na staveništi.

Josefem Schulzem, Zítkovým následovníkem, upravená budova Prozatímního divadla tvoří zadní trakt (jeviště) Národního divadla. Na jeho iniciativu byl do stavby zahrnut také nájemný dům dr. Poláka (za řádné odškodnění). Tyto tři objekty jsou jasně „čitelné“ v siluetě komplexu.

Národní divadlo mělo být postaveno proti Pražskému hradu.

Základní kámen

16. května 1868 byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen současně s premiérou Smetanova Dalibora. Původně měly být dovezeny pouze dva základní kameny, z hory Říp a z Radhoště, nakonec však byly dodány i další kameny z následujících míst: Blaník, Vyšehrad (skála), Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Koněprus (Červený lom), Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helfštýn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice, lom Kaménka u Louňovic. Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které křtil sv. Cyril. Dodatečně, roku 1869, dorazila mramorová deska od českých krajanů z Chicaga.

První dorazil kámen z Radhoště 5. května 1868, z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května. Podle návrhu architekta Josefa Zítka měl být základní kámen opracován do požadovaných rozměrů (123 x 106 x 77 cm) s vnitřním prostorem na schránku a opatřen 23 cm silným víkem s nápisem „Národ sobě 1868“. K tomuto účelu se však kámen z Řípu nebo z Radhoště nehodil a bylo třeba nalézt kámen opracovatelný. Vhodný kámen zakoupil kamenický mistr Gabriel Žižka v lomu Kaménka u Louňovic a pro Národní divadlo jej věnoval.

Dne 16. května se konala veřejná slavnost pokládání základního kamene (spíše kamenů) za veliké účasti lidu – odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí. Do schránky základního kamene pocházejícího z lomu Kaménka u Louňovic, označeného číslem 3, byly umístěny zakládací dokumenty. Kromě základních kamenů bylo rovněž slavnostně uloženo pouzdro s prstí z Plavského mohylníku, jenž je jedním z nejrozsáhlejších předkřesťanských pohřebišť v Čechách. Večerní slavnostní premiéry Dalibora v Novoměstském divadle se zúčastnili pouze vybraní hosté.

Stavba budovy a výzdoba

Do konce roku 1868 byly vystavěny základy a roku 1877 byla postavena střecha. V roce 1873 současně probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů – obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tematicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který se dnes označuje jako „umění generace Národního divadla“. Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák.

Požár divadla

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa premiérou Smetanovy Libuše, komponované začátkem sedmdesátých let pro tuto příležitost. Prvním ředitelem divadla byl jmenován operní zpěvák a pedagog Jan Nepomuk Maýr. Odehrálo se v něm ještě jejích dalších jedenáct představení, než byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště, oponu od Františka Ženíška i jeviště divadla.

Požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Na sbírku přispělo celkem 45 % lidí z Prahy. Budovu po požáru dokončil prof. arch. Josef Schulz. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. Nyní mělo divadlo i nového ředitele, spisovatele Františka Adolfa Šuberta.

Novodobá rekonstrukce

Narůstající prostorové a provozní potřeby vedly v první polovině 60. let 20. století k úvahám o rozšíření areálu a posléze vyhlášení velkolepé architektonické soutěže. Jejím vítězem se stal uznávaný architekt Bohuslav Fuchs s originálním návrhem charakteristickým jednolitou skleněnou stěnou, ve které by se původní stará budova jen zrcadlila. Tento návrh se nikdy nedočkal realizace.

V 70. letech se ukázal stav Národního divadla jako velmi špatný, a tak byla podniknuta rozsáhlá rekonstrukce. Pří ní byla jednak opravena původní budova. Byl zvýšen sklon podlahy, vybudovány kuřárny, zabudováno větrání, snížen počet sedadel (986 míst celkem), variabilní jeviště. Byl také zmenšen přilehlý klášter voršilek a na zabrané ploše vznikly nové budovy, pojmenované jako Nová scéna ND.

V květnu roku 2012 začala kompletní rekonstrukce pláště historické budovy Národního Divadla. Rekonstrukce zahrnuje i obnovu mříží, podstavců, oken, dveří, balkónů a vnějšího stožárového osvětlení. Fasáda byla očištěna především od prachu, který se zde od rekonstrukce na začátku 80. let nashromáždil, a to pomocí páry, omytí vodou a abrazivním čištěním. Budova tak získala novou sjednocenou světlejší barvu. Celá rekonstrukce probíhala ve čtyřech etapách a její poslední část, která zahrnovala opravu fasády směrem k Vltavě skončila oficiálním ukončením 9. prosince 2015. Za celou dobu nebyl omezen provoz divadla.

Popis

Velice dobrá akustika a slyšitelnost i v nejsvrchnějších patrech. Nad hledištěm visí 2 tuny těžký lustr o šířce 3 metry a délce 5,5 metrů, který má 260 lampiček. Opravuje se v půdním prostoru, kam se dle potřeby vysune. Mezi jevištěm a hledištěm jsou 3 opony. Železná opona pro případ požáru, druhá opona namalována Vojtěchem Hynaisem oslavuje obětavost českého národa při budování Národního divadla a třetí opona je červená, sametová a roztahuje se ručně. Nad oponami lze spatřit nápis „Národ sobě“, který vystihuje spolu s Hynaisovou oponou občany, kteří darovali peníze na výstavbu budovy. Nad oponou se také nachází plastická Štyrchova figurální sbírka. V divadle se nachází i varhany. Ve foyeru na prvním balkóně se nacházejí malby Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Ve foyer i v jiných prostorách divadla jsou též busty osobností, které se mimořádně zasloužily o divadlo.Jsou zde i 3 nástropní malby. Jedna zobrazuje zlatý věk, druhá úpadek a třetí znovuvzkříšení.

Střešní konstrukce byla pokryta břidlicí.

Další budovy

Nová scéna

Budova Nové scény, stojící podél Národní ulice, sestává z dvou částí odlišného vzhledu. Západní část je tvořena blokem pokrytým skleněnými obrazovkami zlatavé barvy a stojícím na dvou piliřích, mezi nimiž a kolem nichž lze volně procházet na prostranství uvnitř komplexu (náměstí Václava Havla). Východní, vstupní část má hladkou prosklenou fasádu.

Provozní budova

Provozní budova uzavírá areál na jižní straně, směrem k Ostrovní ulici. V přízemí vede budovou průchod, z Ostrovní ulice je pod ní též vjezd do podzemních garáží.

Restaurační budova

Do areálu divadla také patří restaurační budova z 80. let 20. století, která areál Národního divadla uzavírá z východní strany a odděluje jej od dvorní zahrady voršilského kláštera. Na pozemku stála dříve jiná budova, která patřila státu již od roku 1932. Nová budova z první poloviny 80. let byla v roce 1990 tzv. výčtovým zákonem č. 298/1990 Sb. společně s areálem kláštera dána v rámci restitucí do vlastnictví řádu svaté Voršily. Poté, co převládl názor, že tato budova byla do výčtu zařazena omylem, řád voršilek nabídl Národnímu divadlo, že mu budovu daruje, tehdejší ředitel Národního divadla ale tuto nabídku odmítl. V Parlamentu byl hlasován^[kdy?] návrh na její vyvlastnění.

Řád svaté Voršily budovu prodal společnosti Themos, která z budovy Národní divadlo vykázala, avšak své závavky vůči voršilkám plynoucí z kupní smlouvy nikdy nesplnila, neuhradila řádně kupní cenu a za podezřelých okolností roku 2013 zkrachovala. Pozemek pod stavbou dál patří řádu. Řád voršilek se v souvislosti s úpadkovým řízením obrátil na příslušný soud s žádostí o vynětí budovy ze soupisu majetkové podstaty dlužníka THEMOS, s.r.o., neboť kdyby tak neučinil, přišel by o budovu nejen řád, ale i veřejnost, protože neprůhledné kyperské společnosti vlastnící THEMOS na rozdíl od voršilek určitě neměli v úmyslu jakoukoli další spolupráci s Národním divadlem. O. Danda v deníku Právo dnes 23. září 2014 interpretoval situaci tak, že řád „tajně a podezřele“ prodal majetek, který mu ani nepatřil a nyní se znovu pokouší si jej nárokovat.

Budova se dostala na základě rozhodnutí insolvenčního správce firmy Themos do dražby, a to na pokyn firmy Glory Daze, v Česku neznámého věřitele z Britských Panenských ostrovů, který měl k budově zástavní právo. Národní divadlo ji 12. května 2016 vydražilo za 290,05 milionů korun, dražba začala na 87 milionech, odhadní cena podle dražební vyhlášky 124 milionů korun. Národní divadlo si úspěch v dražbě pojistilo tím, že zpochybnilo existenci věcného břemene ve prospěch společnosti Themos tím, že smlouvy uzavřelo ministerstvo kultury a nikoliv Národní divadlo, které k tomu bylo oprávněno, a protože budova nemá vlastní přístupovou komunikaci, Národní divadlo by mohlo případnému jinému kupci znemožnit zásobování hotelu či restaurace, které by zde zřídil. Společnost Prokonzulta, pořadatel dražby, uvedla, že budova prošla v letech 1997 až 2000 rekonstrukcí, která spočívala ve výměně a modernizaci technického a technologického zařízení budovy, takže je nyní nezávisle napojena na média a energie a je energeticky samostatná a soběstačná.

Organizace

Právní forma a vedení

Národní divadlo má právní formu příspěvkové organizace, jejím formálním zřizovatelem je Ministerstvo kultury ČR.

V čele Národního divadla stojí ředitel národního divadla, jehož poradním orgánem je Rada Národního divadla. Ta má 11 až 13 členů, které jmenuje a odvolává ředitel. V radě jsou podle statutu rady i zástupci zřizovatele, tedy ministerstva kultury ČR, a významné osobnosti veřejného a kulturního života (např. rektoři či děkani uměleckých vysokých škol, ředitelé jiných kulturních institucí, kulturní odborníci a publicisté atd.).

V radě Národního divadla zasedá JUDr. Pavel Smutný – prezident nadačního fondu BOHEMIAN HERITAGE FUND, Prof. Dr. Dadja Altenburg Pešta Kohl – lékařka, podnikatelka, ředitelka Muzea Montanelli, Ing. Petr Dvořák – generální ředitel České televize, Ing. Jiří Maceška – předseda dozorčí rady ČEPS, a.s., JUDr. Vlasta Formánková – soudkyně Krajského soudu v Plzni, Ing. Bohdan Wojnar – člen představenstva za oblast personalistiky společnosti Škoda Auto, a.s., Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr.h.c. – bývalý předseda Akademie věd České republiky, Pavel Kohout – básník, novinář, scenárista, dramaturg, divadelní a filmový režisér, prozaik a dramatik, Ing. Oldřich Černoch CSc. – člen dozorčí rady České pošty, Ing. Peter Palečka – člen představenstva Komerční banky, a.s. a vrchní ředitel Corporate Secretariat.

Vedení Národního divadla tvoří ředitel, jeho poradce, umělečtí šéfové opery, činohry, baletu a Laterny magiky, finanční ředitel, administrativně-právní ředitel, technicko-provozní ředitel a ředitel Nové scény.

Scény

V současné době pod Národní divadlo spadají 4 různé scény:

• historická neboli Zítkova budova (Nové Město, u hranice se Starým Městem)
• Státní opera Praha
• Nová scéna (vedle historické budovy, otevřena 1983)
• Stavovské divadlo (Staré Město, k Národnímu divadlu přičleněno po první světové válce, později neslo název Tylovo divadlo)

Od sezony 1948–1949 bylo k Národnímu divadlu přičleněno i někdejší Nové německé divadlo, stojící na jižním okraji Vinohrad, a následně bylo přejmenováno na Smetanovo divadlo. Roku 1992 bylo osamostatněno jako Státní opera Praha. V roce 2011 usiloval tehdejší ministr kultury Jiří Besser v rámci úspor o opětovné sloučení uměleckých souborů a tím i divadel.

Bývalé scény

• V letech 1991 až 2014 sídlila v mecenášském pronájmu komorní scéna Divadlo Kolowrat v Kolowratském paláci v bezprostřední blízkosti Stavovského divadla na Ovocném trhu. Provoz této scény byl ukončen posledním představením dne 23. června 2014 – představením Stefano Massini: Ohlušující pach bílé.

Umělecké soubory

Národní divadlo má čtyři různé vlastní umělecké soubory:

• Laterna magika
• Činohra Národního divadla
• Balet Národního divadla
• Opera Národního divadla

Dne 3. března 2011 ministr kultury Jiří Besser odvolal pověřeného ředitele Státní opery Praha Radima Dolanského a pověřil řízením Ondřeje Černého, ředitele Národního divadla. Ministerstvo hodlalo sloučit baletní a operní soubory obou institucí, s čímž se Radim Dolanský odmítl ztotožnit.

Ředitelé

• Jan Nepomuk Maýr (1881–1883) – před 2. otevřením
• František Adolf Šubert (1883–1899)
• Gustav Schmoranz (1902–1922)
• Jaroslav Šafařovič (1922–1931)
• Stanislav Lom (1932–1939)
• Karel Neumann (1939–1942)
• Ladislav Šíp (1942–1944)
• Václav Vydra st. (1945–1949)
• Ladislav Boháč (1949–1953)
• Drahoš Želenský (1953–1958)
• Bedřich Prokoš (1958–1965)
• Josef Urban (1964–1969)
• Přemysl Kočí (1969–1978)
• Jiří Pauer (1978–1989)
• Ivo Žídek (1989–1991)
• Jindřich Černý (1991–1993)
• Jiří Srstka (1993–2002)
• Daniel Dvořák (2002–2007)
• Ondřej Černý (2007–2013)
• Jan Burian (od 2013)

Odkazy

Reference

Literatura

• BĚLINA, Pavel; BOROVIČKA, Michal; KUČERA, Jan Pavel, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české XII.a. Praha: Paseka, 2012. 804 s. ISBN 978-80-7432-181-8. 
• BENEŠOVÁ, Zdeňka, SOUČKOVÁ, Taťána, FLÍDROVÁ, Dana. Národní divadlo - historie a současnost budovy. Praha: Národní divadlo v Praze, 1999. 
• Jednatelská zpráva výboru sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze : za dobu od 17. července 1881 do 30. října 1881 podaná ve valné hromadě sboru odbývané dne 30. října 1881 o 10. hodině dopolední v místnostech Měšťanské besedy pražské... Praha: Sbor pro zřízení druhého Národního divadla, 1881. Dostupné online. 
• HOF, Karel Vít. Dějiny velkého národního divadla v Praze, od prvních počátkův až do kladení základního kamena. Praha: Výbor pro zřízení Národního divadla, 1868. Dostupné online. 

• Národní divadlo. In Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 319–337.

• SLADKOVSKÝ, Karel. Řeč dra. Karla Sladkovského při slavném položení základního kamena národního divadla v Praze dne 16. května 1868. Praha: Slavnostní výbor, 1868. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}

• SRB, Adolf. Upomínka na slavnostní otevření Národního divadla. Praha: Otto, 1881. Dostupné online. 
• ŠUBERT, František Adolf. Národní divadlo v Praze : Dějiny jeho i stavba dokončená. Ilustrace Mikoláš Aleš. Praha: Otto, 1881. Dostupné online. 
• ŠUBERT, František Adolf. Průvodce po Národním divadle v Praze. Ilustrace Mikoláš Aleš. Praha: Fr. Ad. Šubert, 1883. Dostupné online. Stručný a praktický průvodce dějinami a budovou Národního divadla včetně technického zázemí a praktických informací pro návštěvníky představení.. 
• TOMÁŠOVÁ, Bronislava. Národní divadlo. Historický obzor. 1994, roč. 5, čís. 7/8, s. 187-190. ISSN 1210-6097. 
• ŽÁKAVEC, František. Chrám znovuzrození : o budovatelích a budově Národního divadla v Praze. Praha: Štenc, 1918. Dostupné online. Kniha o budovatelích a budově Národního divadla v Praze zpracovává historii z hlediska výtvarného. Obsahuje statě o malířích, kteří se účastnili soutěže na výzdobu ND.. 
• Založení Národního divadla 1868: vydáno na pamět padesátého výročí. Praha: Slavnostní výbor pro jubileum Nár. divadla, 1918. 

Související články

• Archiv Národního divadla
• Mecenášský klub Národního divadla
• Seznam oper hraných v Prozatímním a Národním divadle

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Národní divadlo ve Wikimedia Commons
• Galerie Národní divadlo ve Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Operní sbor Národního divadla
• TACE

• Zdroj: www.wikipedia.org
• License: CC-BY-SA-3.0